Central London Farewell

nakonec mi to hnízdečko v centru londýna přirostlo k srdci víc než sem si v posledníchhektických týdnech uvědomoval. celej ten mravenčí hukot kolem, tep nejrušnější ulice evropy a vůbec charizma té naprosto neadekvátní a ošklivé budovy, jakož i místní postavičky. ale jako každé ošklivé kačátko musí jednou na odstřel, tak se i do budovy goldsmidu v dnešních dnech kromě zubu času zakousávájí radlice bagrů. vzpomínky na goldsmid, parádních pár měsíců strávených s těma nejroztodivnějšíma lidma a chill-out parties v common roomu budiž trvalým memorandem onoho genia loci. s odstřelem goldsmidu samozřejmě zaniká s okamžitou platností i tento blog, páč dům na north row pod číslem 36 už v aktualizovaním vydání A-Z London Map nenajdete.

poslední pohled na smajlíka uprostřed oxstreet z pokoje, kterej už teď nejspíš NEEXISTUJE! dík všem, co sem kdy zabloudili hlavně za jejich trpělivost a za projevený zájem o ne zrovna nejaktuálnější příspěvky.

The First Day When English Girls Did Not Wear Miniskirts and Also of the Olympic Torch Relay

Bylo to v neděli a tento den se do mojí paměti zapíše jako den, kdy sem během tříhodinového bloumání po londýně neviděl ani jednu anglánku v minisukni (což je asi stejná pravděpodobnost, jako neslyšet ukrajinštinu, když si kupujete smažák na václaváku). ono totiž ráno v londýně sněžilo, poprvé od září. v parcích se koulovalo a stavěli sněhuláci a taky přes londýn putoval olympijský oheň, který nad ránem doletěl z pekingu. sníh byl pro olympijský oheň šatným znamením: po cestě byl skoro ukraden a pár lidí se ho pokusilo uhasit hasičákama. i když jak se ukázalo za pár dní v nebojácnější paříži: stačí mít po ruce sirky nebo zapalovač a oheň může zase jednou věčně plápolat. ale jinak všechno poklidnější, než by jeden čekal. protestujích hrstky, žádná větší organizovaná akce, pár vlaječek. proti tomu desetitisíce nadšených čínských studentů, které vyslyšely hlas své vlády a pochod v ulicích podpořily. bylo těžké jim vysvětlit, že fakt nechcete zelený čaj, ani vlaječku číny. já, jako neohrožený reportér bez hranic vychován na tradicích a principech simchovské investigativní žurnalistiky, sem se vrhl do víru londýnských ulic a spěchaje bočníma uličkama sem pro vás zachytil tento unikátní a majestátní pochod na oxford street, v china townu a trafalgaru jakýmsi fotopříběhem, jehož formu sem okopíroval z bravíčka.

which way is free tibet? that way, you say? oxford street chvíli před tou šaškárnou. nuda, oheň vezli na horním patře speciálně upraveného dabldekru.

piccadilly circus

koně stojí, vlaky jedou. britská drezůra v praxi nedaleko leicester square.

tak a je to oficiální: čr podporuje olympiádu v pekingu!


čekání na oheň v čajna taunu. britská holčička: daddy, i heard that chinese dragons will carry the olympic torch!

a tady ju máme, hot fešandu. zhruba v polovině svojí 90mílové pouti londýnem.

street párty a lá peking.


čínskej had si to sviští londýnem. nálada nicméně nijak extra pozitivní. rozhodně sem těm unaveným čínským obličejům jejich roli nezáviděl.

trafalgar, zrcadlo globální společnosti. já už přestal číst zprávy o tom, co se ve světě děje. stačí dojít na trafáč a máte to z první ruky. ten týpek v kašně si jde právě k policajtům pro mastnou pokutu poté, co se stylově vykoupal v péřovce.

eat this, nelson!

v kotli fanoušků číny a protestujících. policie tam vtrhla, aby dav v půli rozdělila s řevem moooove it jako z akčního filmu. chvilku předtím mě ale zdvořile požádali, excuse me, abych jim uvolnil cestu. ti klucí svítiví sou prostě srandovní.


no vzhledem k tomu že celé ráno v londýně sněžilo, se holkám v kašně asi moc nelíbilo. minimálně čtyřicet minut, co sem tam byl, vydrželi pod ledovou vodou. kdyby měli v anglii respekt, tento týden by určitě zelenou šipečku nahoru udělil jim. protestujících ale bylo na londýn sakra málo.


největší skupina skupina protestujících na trafalgaru, asi 15lidí. spolu s pro-čínskýma čínskýma studentama vytvořili srandovní duet a takhle se doplňovali: China! - Out! - China! - Out! A pak že je nemožné dojít ke shodě. skoro by to aj vypadalo na hepyent, ale kdo ví, kdo ví...

noc, kdy jel kuba poprvé taxálem po londýně

je dobře, že onehdá v únoru camden market nelehnul popelem. ačkoliv požár pohltil nejoblíbenější hospodu amy winehouse a dokonce vyprovokoval ondřeje b. k ranní smsce camden is on fire!, tak napáchal neúměrně míň škody, než se tradičně rozmázlo v tablojdech. nás ale hlavně zajímá, že to přežila útulná venue dingwalls přímo v srdci tržiště. a taky to, že sme se s ewkou vydali na kid harpoon, vycházející hvězdičku britského folku. stylové rozbruslení sponzorované posledními decilitry lahodného tuzemáčku s kolou (finish the whisky in your pocket outside the club, please) u liduprázdného kanálu, už tradiční zazdění první předkapely. novodobý bob-dylan-meets-pete-doherty trubadůr tom aka kid harpoon začal ve velkém stylu a hned při první písničce lítala piva v kelímcích jak na pódium, tak i z pódia. ale jakoby z radosti a pro navození camdenské atmošky a ne jako při zrušení koncertu babyshambles tehdá v dublinu, jak to nepěkně schytal jejich manažer. během dalších songů začali lidi lézt na pódium, odkud se pak začalo skákat do davu, až se mi najednou zdálo, že je víc lidí nade mnou než vedle mě. zvedám nadranou holčinu ze země, aby mi poděkovala a za minutu na mě přistála znova. pach piva a potu, rebélie a vydýchanej vzduch, nefalšovanej noční camden. tomova kytara spíš připomíná jeho další končetinu, jakoby se s ní už narodil. nakonec se sám vrhá do davu, kde při crowdsurfingu odzpívá skoro celou písničku a já už zase nechápu, jaktože se ta šňůra od mikráku v davu nezaplance. po koncertě na bar a po baru na cígo ke zdymadlům kanálu, kde zase nikdo není, ikdyž je to podle mě jedna z nejhezčích částí londýna takhle v noci. odoláme nočnímu koupání a pomalu se šoupeme na poslední metro, když míjíme po cestě kid harpoon. thumbs up a fakt dobrej koncert, tome a v ožralecké žoviálnosti pořváváme, že sme se teda nakonec s ewkou shodli, že je rather authentic than pretensious, naše konečně vyřešené dilema celého dne. kluci napřed nevěděli, jestli si z nich děláme prdel, nebo ne, nicméně sme je tak pobavili, že tuším následovalo dík a kam teď dete a my duchňácky jedem dom, zítra škola (ewka měla zkoušku) a oni poďte s nama na párty a my tak jo. a hned se mávlo na taxík a tak se tato historka zapsala do mého povědomí jako noc, kdy jel kuba poprvé taxálem po londýně. v taxálu se seznámíme ještě z frontmanem mystery jets, kterej prý hraje to samé co tom, jen nemá takovej hezkej knír. drmolíme něco o knírech, našich studiích, jejich hudbě, polsku, osvětimi, prostě klasické ožralecké debaty bez konce a pointy. za taxík prý platit nemusíme a už procházíme s kapelou kolem vyhazovače do "zavřené" hospody, bůhvíkde v severním londýně. ačkoliv zvenku zavřená, zevnitř narvaná. a hlavně zakouřená, paráda, jako doma. na baru se dokonce hulí jointy, barmani na šlupky. později před nama barman kopne dvě vodky a zapomene, že za pivo by se mělo platit, což s vděčností kvitujem. kid harpoon se někde ztratil v davu, nakonec ale na pódiu nic nezahraje, což je škoda, že. hrajem chvilku na klavír s nějakým francouzem can you play it? yep? great, cause i cant, lets play together then, ale už sem rozkalenej, tak je mi to jedno. solidně nasolení se v pozdních hodinách vymotáme z hospody (ta ale nevypadá, že by se tuhle noc měla vůbec zavírat) a párkrát obkroužíme blok, než najdem bus zpátky do centra. ewka si zdřímne, já si dám hada na nokii. podaří se nezaspat a vysednout v centrálním londýně, kde už na mě čeká liduprázdná oxford street, tak jak ji mám rád.

web
myspace/kidharpoon

fotky by karaadora©


a dvě spíš srandovní, než o něčem vypovídající, videa...