12bot, 8mikin, 5triček, 3podprsenky a jedna žlutá ponožka: toliko hrubým odhadem k věcem, které naházelo publikum na pódium během koncertu bloc party v alexandra palace. ale tohle vždycky nemůžeme brát jako měřítko líbivosti koncertů (ikdyž to pořád o koncertu vypovídá víc než hodnocení à la šest a půl hvězičky). už od dob poklesu hudební dominance dechovky a jazzu jsou na koncert potřeba (minimálně) dva: kapela a publikum. a jak vám už asi došlo, tentokrát bylo s publikem něco špatně. a nejen s ním. alexandra palace je jednou z nejmonumentálnějších a největších londýnských venue, co se týče místa na stání. nejenomže palác připomíná nabubřelej veletržák, ale taky se v něm člověk cítí jako v obrovské nádražní hale (tam se ale dostane až poté, co projde přes dvě kontroly, kolem člověka vyřvávajícího z tlampače pokyny a instrukce). proto má spíš tendenci kontrolovat lístky a vývěsní tabule, aby mu náhodou neujel vlak z jiného nástupiště, místo toho aby se plně věnoval předkoncertnímu veselí. pak si vystojí řadu na šatnu, obtočenou kolem malé džungle s patmáctimetrovou palmou, kde se dá dost možná pár dní přežít na banánech a přečkat tak zadarmo do dalšího koncertu (netestováno), aby zjistil, že na chlast se kupují žetony v pokladnách (à la z džungle znova na nádr). pinta za tři a půl libry, no neber to. naštěstí sme pořešili tuto nemilou situaci už v parku před palácem (jako jediní z těch několika tisíc lidí), po východoevropsku.
předskokani the cribs hráli před poloprázdnou halou, páč většina anglánů dala přednost kupování hambáčů a stání v řadě na trička bloc party, která se dají na amazonu koupit o třetinu levněji. my jim popravdě taky nevěnovali moc pozornosti a radši šli do další řady, tentokráte na hajzlíky. prodrat se nazpátek do vzdálenosti optimálních deset metrů od pódia nebyl problém, nastoupili bloc party, ovace a obrovskej obličej keke okekekeho na obrazovce. setlist kombinoval songy z e-p-o-n-y-m-n-í-h-o silent alarm a niternějšího, za alarmem trochu pokulhávajícího alba - a weekend in the city. nicméně bylo celkem jedno, co hrají, páč je dav vždycky odbyl asi desetisekundovým potleskem. taky se moc netančilo, neřvalo, ale spíš natáčelo na mobily. keke okekeke se po pár písničkách snažil publikum nějak povzbudit, neúspěšně. pak prohlásil, že minulou noc v manchesteru to bylo podstatně živější, zase bez úspěchu. pak sem to zkusil já, nic. vrcholem neúčasti bylo kolečko, které se vytvořilo kolem několika pogujících magorů. nejenomže párkrát solidně sejmuli i miniaturní barbíny (koncert byl přístupnej od 14, takže sem tam čněl jako sloup lanovky mezi zakrslou jeseníkovskou klečí boroviček), ale přihlížejícím se to tak líbilo, nebo se tak báli, že se otočili zády k bloc party a sledovali pogo party. kluky na pódiu tím pádem koncert očividně nebavil. já se snažil neznechutit si koncert a radši pozoroval matta tonga při té jeho kanonádě. jestli někdo držel bloc party nad vodou, tak to byl on.
přišel sem hlavně kvůli like eating glass (video nahoře) a málem při ní vypustil duši: ta se moc povedla, to se musí nechat. po ní se bloc party rozloučili, odešli do šatny, publikum zatleskalo (asi dvacet sekund) a rozpačitě se chystalo k odchodu. dost se bloc party divím, že se vůbec znovu vrátili (skoro nikdo je nevytleskával), já bych se na takové publikum z vysoka v. každopádně jejich novej singl flux, kterej zahráli (důvod návratu), byl naprosto skvělej a jestli bude jejich třetí album v tanečním stylu, tak se máme na co těšit. a ty lasery, ty zelený lasery! mít je na pokoji, tak už ani nevycházím ven. flux se zeleným laserama:
na rtech a tanečky po pokoji od jedenácté ranní, kdy sem se probudil s burácející kocovinou po geniálním solo akustickým koncertu peta d. v rhythm factory. líbat nohy švančovi! katie ani carl nepřišli, ale zato se v publiku mihl bubeník babyshambles adam ficek. to jen abych zchladil vaše přehnaná očekávání už na začátku. co se týče koncertu, vyšvihl se suverénně do mojí top fajf, to abych vás na druhou stranu navnadil. what a gig, i would say!
páč rthythm factory nečekaně odpadly dvě skupiny, babyshambles nenechali svou domácí venue ve štychu a dvěma koncerty plus petovým sólo spektáklem doplnili jejich line-up. potom, co to nme v pondělí zveřejnilo, se lístky během pár hodin vyprodaly, jak tady bývá dobrým zvykem. já se o koncertu dozvěděl až ze švančovýho komentáře a hned omrkl situaci (nepřiměřeně omezenej počet lístku - slovy třicet - se měl prodávat přímo u dveří). na osmimilionovej londýn nic moc. nicméně sem se spolehl na svoji proslavenou a mnohými záviděnou lucky-go-happy zkušenost s lístkama, a intuici, že to dobře dopadne. páč většina lidí buď nemohla, nebo letěla do polska, předkalení bylo jen na mě, vodce a plechovkách carlsbergu v akci. každopádně se tak vyvedlo, až sem vyrazil se značným zpožděním. metrem a indama narvaným busem ze city do oblíbeného north east london. arabáši mě na zastávce nasměrovali po svojem (za mešitou zahni doleva), takže sem se projistotu doptal ještě skupinky tří anglánů, ze kterých se vyklubali petovi fanoušci. sdílené nadšení se stvrdilo kolujícím jointem. (dopředu prozradím, že jeden z nich odešel kvůli koncertu z práce už v poledne, páč nebyl z londýna, ale lístek nakonec nesehnal. dva ze tří našich hrdinů nakonec lístky sehnali na poslední chvíli od dealera za přemrštěných 5oliber. nicméně v tomto příspěvku hrají značně epizodní roli a tak už o nich více neuslyšíte). pak sem se oddělil a spěchal k venue. před dveřma dvě zhulené, sympatické černošské gorily, ptám se jestli sou ještě lístky. jo, posledních pět, s kým tady seš, sám? tak tebe pustíme jako toho pátýho, když ses jako jedinej zeptal a zařval na opodál postávající skupinky aby utvořily řadu. cha cháááá a uííííí! džentlmensky sem před sebe pustil čtyři lidi a třičtvrtě hodiny zadržoval skuhrající močák v řadě na mrazu. nakonec se ukázalo, že ti čtyři přede mnou přijeli na koncert až ze skye ostrova a lístky už měli. před osmou vyšel černoch a zařval na odhadem stočlennou řadu, kdo chce koupit poslední tři lístky. zrada. no napodruhé sem zas získal poslední, po tom co sem maniákálně, ale nejspíš dost přesvědčivě, mával rukou před jeho obličejem. tentokrát už definitivně.
rhythm factory venue je zcela určitě narážka na klub factory v manchesteru, kterej tam v osmdesátkách otevřel tony-fooking-wilson, jak určitě znáte z 24hour party people, že ondřeju. srandovní manažer v tonyho nezaměnitelném stylu představoval každou skupinu včetně obligátního god bless, good nite na závěr. samotná venue je menší než pražská akropole, pojme něco mezi 250-300lidma, tělo na tělo, jak to máme rádi. snad jen to odvětrávání by mohlo být lepší, páč angláni na koncertech prdí rádi a ostošest. jedna holka kvůli tomu při music when the lights go out omdlela a musela být po zbytek petova koncertu kříšena v šatnách. ale možná to byl její záměr, tu noc se tam chtěl dostat každej. ale nepředbíhejme.
předskokani hráli dobře a hudba se líbila. dva ze čtyř frontmenů přišli na pódium s prasklýma strunama a jednomu se dokonce podařilo vystřídat tři kytary během šesti písniček, jak do těch strun mlátil, holt nefalšovanej rokenrol. novodobej bob dylan asi nejlepší, po koncertě si taky poprávu klofnul tu nejhezčí fanynku. o malej skandálek bylo taky postaráno, viz nme: The evening had got off to a chaotic start before Doherty’s arrival. During support band the Television Personalities’ set, Alan Wass, former singer of -associated band Left Hand, invaded the stage. Standing at the front of the stage looking highly intoxicated, Wass refused to leave the frontman position, despite the band’s continued aggressive calls for him to leave. Eventually five security guards bundled Wass from the stage, allowing the Television Personalities to continue. Každopádně si Television Personalities střihli parádní cover vu´s there she goes again, přičemž se ta fetka snažila mermomocí zpívat a hrát, ale ne a ne se trefit do strun a ne a ne a ne přiblížit pusu k mikrofonu. no já mu stejně fandil. nálada gradovala s každou další pintou a kdybych si nezapomněl cíga v šatně, tak bych ani nemusel tančit před dvěma hercama z britských sitcomů: sklidil sem takovej úspěch, že sem dostal rovnou pět, jednu do pusy a čtyři do kapsy.
pete nastoupil o půlnoci za ovací n-a-t-ě-š-e-n-é-h-o davu. v kloboučku, spocenej a nešikovně vysokej. charizmatickej kukuč, trošku unavenej, abych vám jakože přiblížil atmosféru. rozladěnou kytaru přiběhl naladit bedňák, což sem teda moc nepobral. pete byl rozhodně ve formě, jak ostatně dokázal už večer předtím v hospodě tap´n´tip, kde se nečekaně připojil ke kapele a střihl si albion a time for heroes. překvapilo mě jak dobře hrál na kytaru, no a zpěv, ten znáte všichni. ale jak sám říkal: tonite, you´re my band. emocionálně roztátej dav odzpíval všechno od prvního do posledního slova z téměř třiceti písniček. od libertines, přes sólo peta, až po babyshambles, jen s jednou pauzou. pete pije podle odhadu višňovej ale, kdyby to někoho zajímalo. takhle nějak vypadal začátek s fuck forever, pozornější si můžou povšimout mojich vlasů v levém spodním rohu někdy ke konci čtvrté minuty:
písničku lepil jednu na druhou v nelidským tempu, nálada a atmosféra na krájení, jako v dobrým. ta chuť hrát byla fakt cítit. samo, že si zapálil. ale narozdíl od noela gallaghera před pár týdnama ho nikdo z klubu nevyvedl. u třetího cíga poprosil o zapalovač publikum, za pár sekund přiletěli tři, jeden pěknou šlupkou přímo do levýho oka. no nemá to chlapec vůbec lehký, dostává od vlastních dealerů, ožralů, a teď už i nechtěně od fanoušků, říkal sem si. na konci už se zpívalo v objetí, až tak dojemné to bylo. žádný excesy bohužel nebyly, ale takhle aspoň dokázal všem škarohlídům, že s ním ještě sakra budou muset počítat. a čistej, zatím. ostatně, na klipy se podívejte na you tube, přibývají každou hodinu, ale zatím samé dost nekvalitní. bude jich dost, podle toho kolik lidí natáčelo. já pro vás exkluzivně natočil music when the lights go out:
kompletní setlist thx to Breck Road Lovers: 'Fuck Forever', 'Pay The Lay', 'Don't Look Back Into The Sun', 'Carry On Up The Morning', 'The Delaney', 'Death On The Stairs', 'UnBiloTitled', 'Never Never', 'La Belle Et La Bette''Tell The King', 'You're My Waterloo', 'For Lovers', 'What A Waster''Can't Stand Me Now', 'Lady Don't You Fall Backwards', 'Bollywood To Battersea', 'Time For Heroes', 'Dilly Boys', 'The Blinding', 'Bucket Shop', 'Through The Looking Glass', 'Up The Bracket', 'Music When The Lights Go Out', 'I Wish', 'You Talk', 'What Katy Did'
po koncertu už jen hádka mezi vyhazovačem a jamajským prodavačem issue (londýnský nový prostor s nákladem mladé fronty), který se vehementně tlačil dovnitř a argumentoval, že on má přece taky legitimaci (issue kartičku na krku). no byl nepříjemnej a mě třeba řekl, že mě zabije, když mu nepřipálím, tak sem mu připálil. pak si došel pro oheň i zmíněnej Alan Wass a po tom, co sem mu pochválil there she goes again cover, se mi svěřil, že chce pro změnu zabít steva, toho jamajskýho bezďáka. a že nenávidí west london. náhoda tomu chtěla, že sme se za pá minut sešli na zastávce a po wanna go with bus 25? cheers mate odjeli do bezpečí snobského westminsteru. po příjemně vylidněné oxford street sem pak odtančil ke kolejní ledničce a grolovaným kuřecím toustům. takže bloc party asi až zítra, sorry víťo.
zatím suverénně nejdelší příspěvek tohoto blogu je věnován nejvěhlasnějšímu z českých libertinologů - petru š.
vsechny eseje dopsany a konecne spousta volneho casu. minulej ctvrtek sme s ewkou vyrazili na of montreal, s fryars a black kids jako predskokany. fryars je projekt osmnactiletyho typka, kterej hraje na klavesy, zpiva, toci cudlitkama a klika na mysku. svoje dva kamose, kteri mu doplnili basovou linku a bubny, promitl v klubu na stenu, takze to z dalky vypadalo, jakoze hraje cela skupina. moc efektni. poslouchatelnej alternativni indie popik, hlubokej trepavej hlas trosku ala antony and the johnsons. "hi, im fryars. ive been fryars and i always will be." co ja delal v osmnacti? kopal tetrapanaky zelene na maracane. video z koncertu pro predstavu. americka cerna decka sou podle me zbytecne vyhajpovany a se svym az moc pruhlednym wannabe-the go!team by spis mely tocit reklamu pro beneton, nez predskakovat oOoOo of montreal. vubec sem netusil, ze se to zvrhne v takovou sou. cekal sem spis ty jejich beatlesacky vokaly, ale nakonec prehrali snad cely album sunlandic twins, takze prijemny 80s disco beaty a syntaky a neodolatelne oOoOooOOOooo a papapaappaaaaa v podani frontmana kevina barnese. v pulce koncertu si odskocil do satny a vratil se prevlecenej do podvazku a uplyho elastickyho trikotu s vycpanym pindourem. hazel takovy laskovni pohledy, ze sem si chvilku myslel, ze se me snazi sbalit. konecne neco jineho nez britske kytarovky a hudba, ktera vas nepusti dom bez debilniho usmevu na tvari. wraith pinned to the mist and other games, so begins our alabee, the party´s crushing us se tak staly mojim soundtrackem minuleho tydne. vcera sem poprve zasel do popagandy, vecer organizovanej studentama, pro studenty a ve studentskym klubu. regulovana cena piva, mimojine i tocenej starac. 5liber za 3skupiny, fair enough. potom djs a hudba jakou mame radi viz miniaturni necitelnej plakatek.support v podobe cecho-svycara alana. na prumerne brontosaurus chorus sme se sice teprve rozbruslovali, ale na paradni they came from the stars i saw them (byvali popovejsi the reality) sme uz pogovali v prvni rade. neuveritelny, co udela nulova vzdalenost mezi podiem a publikem a charizmatickej zpevak, naprostej silenec a mozek kapely. nevim na cem frci, ale je neuveritelne vtipnej a v kombinaci s koketni klarinetistkou, co udajne vystudovala LSE (takovou lepsi britskou VSE) sou proste...no posudte sami, naposled tak dobre tocil cudlikama apparat v akropoli.
po nich nastoupili soso modern. mimozemstani, co pristali na novym zelandu a po ceste nabrali uchylnyho japoncika, nam ukazali, jak se ma hrat nazivo. svojema kreacema, energii, pyzamovityma intergalaktickyma obleckama a originalitou strcili do kapsy i letosni vystoupeni the bestie boys na srbskem exitu, kterym uz nejaky chybela stava. ti kluci novozelnadsti si semtam odskakovali zapogovat mezi nas, pak do hlediste shodili mikrofon, coz rozbourenej dav pochopil jako signal k totalni destrukci vanocni vyzdoby v klubu. sak ja vas tam ondreji, radime a stano zavedu, at vidite jak se bavi mistni kids. jestli ste vsechny ty odkazy preskakovali a videa vypinali, tak tohle si urcite pustte a vydrzte alespon minutu a pul, teprve pak se to poradne rozjede. so so modern v cele svoji krase:
a nejake to zamysleni na konec. omezime se jen na otazniky, odpovedi hledejte u sebe. proc u nas neexistujou poradne studentske kluby s zivyma kapelama kazdej tyden? je to duvod proc zavest skolne? proc u nas vlastne nejsou zacinajici kapely, na ktere bysme do takovychto klubu radi chodili a radi je decentnim vstupnym podporili? proc se u nas zacinajici experimentalni kapely omezily na susteni igelitovym sackem? konec jako vzdy pritazenej za vlasy, sak uz je mam zas pekne narostle. tak to by stacilo, stejne to nikdo nedocetl az sem. a kyby nahodou jo, tak uz se muze tesit na vikendovej report o nejlepsim bubnovani od dob joy division z bloc party koncertu v alexander palace. god bless and good nite.
je tomu vic nez tyden, co uz zase nejsem kosher. vypadl sem z toho svetlemodryho kolace. vyhozenej z prace na prvni den chanuky. no predstavte si, ze byste dostali padaka na stedrej den, pekna nehoraznost. oficialni duvod: mel sem zavolat driv, kdyz sem onemocnel (sumasumarum tri dny). tim ze sem onemocnel sem udajne oslabil team a to se nedela. neoficialni duvod: manazer me nemohl vystat. a to sem ten osudnej vecer donesl polskym kucharum becherovku a pro manazera vitezoslavne national insurance number, jako spravnej legal prispivajici kdovikomu na duchod a na britske zdravotnictvi. zavolal si me do kanclu a tam me zacal kazat naucene fraze o dulezitosti tymove prace, jako vystrizene z manazerske prirucky. a ze pry sem alespon dostal lekci, ktera se mi v zivote bude hodit (asi nikdy neonemocnet), to uz bylo moc. slusne sem mu rekl, co si myslim ja, nacez nasledovala reakce: jakub, simply get out! pak sme se navzajem poslali do prdele. ja se sel rozloucit s cisnikama, kucharema a pak do vinnyho sklipku pro osobni satisfakci. zvitezilo kosher chilske cervene za padesat liber. vecer oslava znovunabyte sladke nezamestnanosti a dvou volnych veceru, rano bolehlav horsi nez po cucu. takhle znenadani skoncila kratka kosher kapitola mojeho zivota.
ten první obrázek není reklama na novej holyvůdskej trhák, ale na katedrálu. co je moc, to je moc. bylo to poprvé, co sem čůral v kostele. nečůral sem na kachličky, ale do mramoru na toaletách hned vedle kavárny a obchodu. a pod střechou liverpulské katedrály se toho vleze mnohem víc: konkrétně dvacet žiraf na výšku a tisíc pět set minikůprů zaparkovaných vedle sebe na podlaze. a to sou fakta z vševědoucího fun-o-mental počítače a žádný moje výplody. v tomhle svatoStánku boha nehledejte, najdete santu (jako fakt tam je, papírovej, v desítkách provedeních, hnus). tohle muselo ven.
tak sem se podíval do liverpulu, před dvěma týdny. pět hodin cesty tam, pět hodin v liverpulu a pět hodin nazpátek po všemi stopaři proklínané m šestce. bylo to zadarmo (propagace nově otevřeného muzea otroctví) a tak sme museli dostát české nátuře a spolu s polskýma kamarádama zabookovat třetinu autobusu. solidní vichr až deštníky lítaly a chcalo až to pěkný nebylo a vůbec takové počasí pod psa až se člověk konečně cítil jako v anglii. prolítli sme ty otroky a pak že teda zajdem za beatlesákama, ale nakonec nás odradily ty davy před muzeem a papírovej sir paul mc cartney, kterýho sem nikdy neměl rád. a taky ta šílená obojživelná duckmarine, která násl pronásledovala první dvě hodiny kamkoliv sme se hnuli. cavern prý byla ok, ale tam my nešli. radši sme se vydali ke strašidelné katedrále liverpulskýma uličkama bez turistů, ba dokonce bez lidí a psů. děsivé místo za takového počasí. stejně opuštěná byla i chinatown ulička, kde kolem nás prolétl modrej a žlutej balónek, což byly jediný dva hýbající se objekty v okolí. no a pak ta katedrála. po cestě nazpátek do turecke kebabárny na - a to fakt slibuju - poslední sousto ovčího masa, co sem kdy požil. nevermore. naštěstí to víc než vyvážila blízká hospoda, kde sme pobouřili liverpulské štamgasty svým přízvukem, kteří si bůhvíproč mysleli, že sme z jihoafrické republiky. první dobrej guinness, co sem v anglii měl. pak už jen zmatené pobíhání v tom obrovském staveništi, aby nám neodjeli. sumasumárum výlet dobrej, město hnusný a hlavně parádní chřipka, která mě pěkně znepříjemnila posledních čtrnáct dní. proto ta odmlka.
beatles a hlavně paul mě pronásledovali všude po londýně. tak sem se vydal do liverpulu, ale tam byli taky. pláž. bububu! plave to, jede to a kdo ví, možná že to aj líta. nothing is real, strawberry fields. to sou ty dva balónky. město duchů. liverpulské staveniště a ewko, která narozdíl ode mě umí fotit
třetí noc bez pořádného (víc než čtyřhodinového spánku) a po excesu způsobeném následnou insomnií, kdy sem omylem poslal 3.000kč na cizí účet u čsob (teď už vím, proč tam vydělávají těch padesát, minimálně), sem se rozhodl zavolat na ono číslo. selfridges, ten mnou nenáviděný obchoďák, se totiž rozhodl vybudovat nějakou monstrózní vánoční dekoraci a tak dělníci posledních pár dní makají nonstop 24/7. což je možná pochopitelné, ale jen do té doby, kdy vám začne pod okny hrát orchestr složený z několika sbíječek a vtíravého beep-beep-beep zvuku (jako když couvá velkej náklaďák) většinou mezi první a pátou ranní. a pak znova od pěti ráno do jedné ráno.
a dělníci si v noci taky rádi trošku zanadávají, zazpívají, nebo aspoň z nudy kopnou do ocelových trubek, což díky unikátní ozvěně vyloudí zvuk podobný valící se tsunami, abych nepřeháněl. ale pak mi blechoň řekl o tom čísle. já si ho sehnal a takhle ve čvrtek v noci o půl druhé ráno volám na westminsterskou radnici, kde mě přepojují na záhadný "noise team". jméno, číslo, problém. za hodinu přijiždí britský čtyřicátník a indická třicítka a představují se mi jako "noise team" a já se zase cítím jako v nějakým sci-fi filmu. jde se ke mně na pokoj, kde se pak zpoza zavřeného okna 10minut pozoruje stavba, jakoby tajně. všechno se zapisuje a "noise team" se tváří hrozně zapáleně a účastně. údajně už devadesátá stížnost a manažer stavby pořád hraje leklou rybu.
chcete ten selfridžis zažalovat? ...ehm...ne...stačí, když budou používat ty sbíječky spíš přes den. ale my bysme je rádi zažalovali. (a přitom na mě ten chlápek spiklenecky mrkne) aha, tak jo, když nepřestanou. proč ne. si myslí, že sou velcí a že jako radnice na ně nemůžem. přesně. tak nám, jakube, zítra zase zavolejte až budou dělat hluk. rádi zase přijedem. no co vám budu povídat, moc dobrá tahle služba. a já mam nové kamarády, kteří sou tu pro mě vždycky, když nebudu moct usnout. doufám, že dneska můj "noise team" venku moc nemrzne. příště už je pozvu na čaj, to se tady tak dělá.
self-fucking-ridges ve tři ráno a hejblátka, co dělají beep beep beep, ale strašně nahlas
dalston, promítačka dokumentu o ruských environmentalistech poblíž bajkalu. bývalej průmyslovej objekt předělanej do útulnýho dvoupatrovýho megaobýváku ve stylu pražské ajdy s vlastním interním altánkem a suitou alternativců, u mě vyhrál vymeditovanej dědula s hábitem a dřevěnou pánprstenovskou hůlkou. kouření uvnitř povoleno. prostě takovej luxusní skvot. těch neobsazených se v okolí podle australských sester z hackney nachází spousta. a vzhledem k tomu, že tu nejspíš na léto zůstávám a zarábám, tak vás vyzývám k tomu, abyste se v hojném počtu připojili, a abysme konečně taky nějakej ten prostor obsadili. do skromných začátků můžu přispět blechoňovým nádobím, blechoňovým nábytkem, blechoňovýma dekama a polštářema a blechoňovou největší chloubou - obrovskou nerezovou varnou konvicí. a vlastníma knížkama a čajem a kytarou proti trudnomyslnosti.
ale kdybyste chtěl někdo na léto dojet a pronajmout si se mnou nějakej kamrlík (v nejhorším případě teda budem platit) v hackney, nebo dalstonu, nebo v nějaké podobné karizmatické periférce, tak se ozvěte co nejdřív.
aneb ještě pořád se divíte, proč je tak těžké vysvětlit cizincům, že máme fakt dobré pivo?
Londýn, polskej obchod v Dalstonu. Pragu, tak tu my v Čechách pijem každej den. No nekup to! Mongolsko, Ulanbátar, Old Czech Pub. V pozadí pódium s karaoke a podivný mix sv. Václava na koni a obráceného emblému Nike. Kolorit každé správné tradiční české hospody.
jestli ještě pořád věříte těm fámám o hnusným anglický počasí, tak já už teda nevím co s vama. let the pictures talk! sumasumárum propršených dní za dva měsíce: 2
myslim, že už sme se párkrát shodli na tom, že psát recenze koncertů je blbost. že by se mělo po koncertě říct maximálně jedno dvě slova typu: dobrý to bylo (tři sou maximum), nebo: hm, nic moc hele, nebo: fenomenální (pokud chodíte do akráče), nebo: kulervoucí (pokud si ještě pamatujete kotrmelce). kdo se na tom s nikým neshodl, ať se zeptá radima, ten mu to vysvětlí. jde totiž o velice intimní a subjektivní záležitost, která je tak delikátní, že by si ji měl každej schovat pro sebe a nenechat si ji ukradnout elektronickou texturou nebo mluveným slovem, jako se kradou duše indiánů stisknutím spouště bratrovy zrcadlovky. prostě interní záležitost.
ale tak mně to nedá. zase sem vypil ten záludnej zelenej čaj a ne a ne oko zamhouřit. když o tom tak přemýšlím, byl to zvláštní koncert. jako support se představila tuším že finská dvojička islaja (foto č. 3) s charizmatickou zpěvačkou a multiinstrumentalistkou a klukem za basou. ona byla nádherná, se sametovým hlasem a se seversky sentimentálně-maniakálním uhrančivým pohledem, on jen brnkal na basu a tvářil se důležitě a vůbec vypadal, že ho to hraní bolí. házel na publikum tak bolestný pohledy, že to až bolelo. ale nějak tu tryznu ustál a my se mohli soustředit na toho severskýho skřítka, co střídal píšťalky s mlýnkama a mušle s dřívkama, až zahalil svým všestranným projevem celej sál do takovýho tajemna a bázlivosti (jestli to slovo existuje), že lidi vůbec netušili, jak na takovou hudbu reagovat, a tak jenom zkoprněle poslouchali. což bylo dobře, páč si předtím šuškali. každopádně mě zase začala hlodat v hlavě myšlenka, jestli dnes stačí posbírat pár hraček, co vydávají srandovní zvuky (nebo igeliťák, jak nám ukázali bří orffové), a mít sametovej hlas a lunatickej kukuč a odvážit se vystoupit před publikem. nebo je v tom něco víc, nebo ještě míň? ale tím nechci říct, že se mi to nelíbilo, nebo že by nebyli dobří (ten kluk teda dobrej nebyl). jen si říkám: co se stane s nástrojema? nezredukujou se postupně na hračky a čudlítka, kterýma se jenom točí a která přitom vydávají lepší a zajímavější zvuky než oposlouchaná whaa whaa kytara? stojí ještě někdo o riffy, co se budou příští generace učit nazpaměť jako my metaliku a stárvej tu hevn? tak se nad tím prosímvás zamyslete.
jinak na první fotce můžete vidět bedňáka s hlavou jako housenka, ze kterého šel strach a možná i z toho důvodu se pauza před animal collective vyplnila napětím a očekáváníma.
o koncertu řeknu tohle: moc dobrý, ale hlavně zvláštní. ale bylo na tom ještě něco víc, pocit, jakej už sem dlouho nezažil. jako bych byl na prvním koncertě happy mondays ve factory, nebo na prvním z koncertů sex pistols (asi se poslední dobou dívám moc často na 24hour party people), prostě sem se cítil, že právě v ten moment se něco děje a děje se to se všema kolem mě. totální fascinace hudbou, oněmění, neschopnost nějak smysluplně tančit, spíš se jen tak škubat do těch jejich fragmentovaných a jakoby nedokončených melodií. a do toho ty psychedelický světla, absolutní a definitivní výsměch kytarové hudbě (ikdyž oni kytaru používají, ale spíš jako takový dláto, prostředek, jak se od ní ještě více odpoutat). apokalypsa a znovuzrození zároveň, útok na každej pór veškerých lidských smyslů, trans. a lidi netančili, asi nemohli (foto č. 4), nebo nevím. bylo to fakt divný, děsivý a návykový a z jiného světa. kosmická hudba, co pronikne až do morku kosti, zamrazí, poblouzní, zakrouží uvnitř těla a zase se vytratí, tak nějak bych to řekl. teď už snad víte, proč se má jednoduše říkat: dobrý.
nedělní dopolední vyjížďka do grenidž, do míst, kde si ještě pořád můžete nastavit přesný čas (ale to je relativní) na svojich digitálkách. prosluněný anglický park v celé své kráse a blechoň už zase potkává indy na stejné stezce, jako obvykle. skoro hmatatelná esence britského venkova na okraji druhé zóny metra ho fascinuje ještě víc. černý, žlutý a bílý děcka se prohánějí na koloběžkách jako v reklamě na beneton. v žaludku se usazuje teploučké pečivo se steakem uvnitř, tentokráte bez kosti. nedaleko nultého poledníku, kde se můžete rozkročit a stanout jednou nohou na západní a druhou na východní pomyslné polokouli (pokud se vám podaří vytlačit toho tlusťocha s foťákem před váma), kotví jachty a taky futuristický skvost londýna canary wharf. místní kostel spravuje nejmenovaný magistr, který si před svůj univerzitní titul ještě nezapomene připsat bsc, aby v tom jeho vzdělňání bylo jako jasno, jako na dnešním modravém nebi. nadzemkou k blechoňovi za paní domácí a panem domácím, ale až po pomerančové cole v parku, a taky za jejich psem, kterej naštěstí blechoňův, nyní už bývalej tepich, nepochcal...(ikdyž o tom určitě přemýšlel a kdyby byl poblíž ondřej, tak ho určitě projistotu přiváže z balkonu za vodítko a na trávu metr pod něj nachystá mističku s pitíčkem, kdyby měl náhodou pejsánek žížu). nebojte se o mě, už du spat.
