Shoop shoop, shoop de-lang de-lang

na rtech a tanečky po pokoji od jedenácté ranní, kdy sem se probudil s burácející kocovinou po geniálním solo akustickým koncertu peta d. v rhythm factory. líbat nohy švančovi! katie ani carl nepřišli, ale zato se v publiku mihl bubeník babyshambles adam ficek. to jen abych zchladil vaše přehnaná očekávání už na začátku. co se týče koncertu, vyšvihl se suverénně do mojí top fajf, to abych vás na druhou stranu navnadil. what a gig, i would say!


páč rthythm factory nečekaně odpadly dvě skupiny, babyshambles nenechali svou domácí venue ve štychu a dvěma koncerty plus petovým sólo spektáklem doplnili jejich line-up. potom, co to nme v pondělí zveřejnilo, se lístky během pár hodin vyprodaly, jak tady bývá dobrým zvykem. já se o koncertu dozvěděl až ze švančovýho komentáře a hned omrkl situaci (nepřiměřeně omezenej počet lístku - slovy třicet - se měl prodávat přímo u dveří). na osmimilionovej londýn nic moc. nicméně sem se spolehl na svoji proslavenou a mnohými záviděnou lucky-go-happy zkušenost s lístkama, a intuici, že to dobře dopadne. páč většina lidí buď nemohla, nebo letěla do polska, předkalení bylo jen na mě, vodce a plechovkách carlsbergu v akci. každopádně se tak vyvedlo, až sem vyrazil se značným zpožděním. metrem a indama narvaným busem ze city do oblíbeného north east london. arabáši mě na zastávce nasměrovali po svojem (za mešitou zahni doleva), takže sem se projistotu doptal ještě skupinky tří anglánů, ze kterých se vyklubali petovi fanoušci. sdílené nadšení se stvrdilo kolujícím jointem. (dopředu prozradím, že jeden z nich odešel kvůli koncertu z práce už v poledne, páč nebyl z londýna, ale lístek nakonec nesehnal. dva ze tří našich hrdinů nakonec lístky sehnali na poslední chvíli od dealera za přemrštěných 5oliber. nicméně v tomto příspěvku hrají značně epizodní roli a tak už o nich více neuslyšíte). pak sem se oddělil a spěchal k venue. před dveřma dvě zhulené, sympatické černošské gorily, ptám se jestli sou ještě lístky. jo, posledních pět, s kým tady seš, sám? tak tebe pustíme jako toho pátýho, když ses jako jedinej zeptal a zařval na opodál postávající skupinky aby utvořily řadu. cha cháááá a uííííí! džentlmensky sem před sebe pustil čtyři lidi a třičtvrtě hodiny zadržoval skuhrající močák v řadě na mrazu. nakonec se ukázalo, že ti čtyři přede mnou přijeli na koncert až ze skye ostrova a lístky už měli. před osmou vyšel černoch a zařval na odhadem stočlennou řadu, kdo chce koupit poslední tři lístky. zrada. no napodruhé sem zas získal poslední, po tom co sem maniákálně, ale nejspíš dost přesvědčivě, mával rukou před jeho obličejem. tentokrát už definitivně.


rhythm factory venue je zcela určitě narážka na klub factory v manchesteru, kterej tam v osmdesátkách otevřel tony-fooking-wilson, jak určitě znáte z 24hour party people, že ondřeju. srandovní manažer v tonyho nezaměnitelném stylu představoval každou skupinu včetně obligátního god bless, good nite na závěr. samotná venue je menší než pražská akropole, pojme něco mezi 250-300lidma, tělo na tělo, jak to máme rádi. snad jen to odvětrávání by mohlo být lepší, páč angláni na koncertech prdí rádi a ostošest. jedna holka kvůli tomu při music when the lights go out omdlela a musela být po zbytek petova koncertu kříšena v šatnách. ale možná to byl její záměr, tu noc se tam chtěl dostat každej. ale nepředbíhejme.

předskokani hráli dobře a hudba se líbila. dva ze čtyř frontmenů přišli na pódium s prasklýma strunama a jednomu se dokonce podařilo vystřídat tři kytary během šesti písniček, jak do těch strun mlátil, holt nefalšovanej rokenrol. novodobej bob dylan asi nejlepší, po koncertě si taky poprávu klofnul tu nejhezčí fanynku. o malej skandálek bylo taky postaráno, viz nme: The evening had got off to a chaotic start before Doherty’s arrival. During support band the Television Personalities’ set, Alan Wass, former singer of -associated band Left Hand, invaded the stage. Standing at the front of the stage looking highly intoxicated, Wass refused to leave the frontman position, despite the band’s continued aggressive calls for him to leave. Eventually five security guards bundled Wass from the stage, allowing the Television Personalities to continue. Každopádně si Television Personalities střihli parádní cover vu´s there she goes again, přičemž se ta fetka snažila mermomocí zpívat a hrát, ale ne a ne se trefit do strun a ne a ne a ne přiblížit pusu k mikrofonu. no já mu stejně fandil. nálada gradovala s každou další pintou a kdybych si nezapomněl cíga v šatně, tak bych ani nemusel tančit před dvěma hercama z britských sitcomů: sklidil sem takovej úspěch, že sem dostal rovnou pět, jednu do pusy a čtyři do kapsy.


pete nastoupil o půlnoci za ovací n-a-t-ě-š-e-n-é-h-o davu. v kloboučku, spocenej a nešikovně vysokej. charizmatickej kukuč, trošku unavenej, abych vám jakože přiblížil atmosféru. rozladěnou kytaru přiběhl naladit bedňák, což sem teda moc nepobral. pete byl rozhodně ve formě, jak ostatně dokázal už večer předtím v hospodě tap´n´tip, kde se nečekaně připojil ke kapele a střihl si albion a time for heroes. překvapilo mě jak dobře hrál na kytaru, no a zpěv, ten znáte všichni. ale jak sám říkal: tonite, you´re my band. emocionálně roztátej dav odzpíval všechno od prvního do posledního slova z téměř třiceti písniček. od libertines, přes sólo peta, až po babyshambles, jen s jednou pauzou. pete pije podle odhadu višňovej ale, kdyby to někoho zajímalo. takhle nějak vypadal začátek s fuck forever, pozornější si můžou povšimout mojich vlasů v levém spodním rohu někdy ke konci čtvrté minuty:

písničku lepil jednu na druhou v nelidským tempu, nálada a atmosféra na krájení, jako v dobrým. ta chuť hrát byla fakt cítit. samo, že si zapálil. ale narozdíl od noela gallaghera před pár týdnama ho nikdo z klubu nevyvedl. u třetího cíga poprosil o zapalovač publikum, za pár sekund přiletěli tři, jeden pěknou šlupkou přímo do levýho oka. no nemá to chlapec vůbec lehký, dostává od vlastních dealerů, ožralů, a teď už i nechtěně od fanoušků, říkal sem si. na konci už se zpívalo v objetí, až tak dojemné to bylo. žádný excesy bohužel nebyly, ale takhle aspoň dokázal všem škarohlídům, že s ním ještě sakra budou muset počítat. a čistej, zatím. ostatně, na klipy se podívejte na you tube, přibývají každou hodinu, ale zatím samé dost nekvalitní. bude jich dost, podle toho kolik lidí natáčelo. já pro vás exkluzivně natočil music when the lights go out:



kompletní setlist thx to Breck Road Lovers: 'Fuck Forever', 'Pay The Lay', 'Don't Look Back Into The Sun', 'Carry On Up The Morning', 'The Delaney', 'Death On The Stairs', 'UnBiloTitled', 'Never Never', 'La Belle Et La Bette''Tell The King', 'You're My Waterloo', 'For Lovers', 'What A Waster''Can't Stand Me Now', 'Lady Don't You Fall Backwards', 'Bollywood To Battersea', 'Time For Heroes', 'Dilly Boys', 'The Blinding', 'Bucket Shop', 'Through The Looking Glass', 'Up The Bracket', 'Music When The Lights Go Out', 'I Wish', 'You Talk', 'What Katy Did'

po koncertu už jen hádka mezi vyhazovačem a jamajským prodavačem issue (londýnský nový prostor s nákladem mladé fronty), který se vehementně tlačil dovnitř a argumentoval, že on má přece taky legitimaci (issue kartičku na krku). no byl nepříjemnej a mě třeba řekl, že mě zabije, když mu nepřipálím, tak sem mu připálil. pak si došel pro oheň i zmíněnej Alan Wass a po tom, co sem mu pochválil there she goes again cover, se mi svěřil, že chce pro změnu zabít steva, toho jamajskýho bezďáka. a že nenávidí west london. náhoda tomu chtěla, že sme se za pá minut sešli na zastávce a po wanna go with bus 25? cheers mate odjeli do bezpečí snobského westminsteru. po příjemně vylidněné oxford street sem pak odtančil ke kolejní ledničce a grolovaným kuřecím toustům. takže bloc party asi až zítra, sorry víťo.

zatím suverénně nejdelší příspěvek tohoto blogu je věnován nejvěhlasnějšímu z českých libertinologů - petru š.