So Here We Are (And Where Are You?)

12bot, 8mikin, 5triček, 3podprsenky a jedna žlutá ponožka: toliko hrubým odhadem k věcem, které naházelo publikum na pódium během koncertu bloc party v alexandra palace. ale tohle vždycky nemůžeme brát jako měřítko líbivosti koncertů (ikdyž to pořád o koncertu vypovídá víc než hodnocení à la šest a půl hvězičky). už od dob poklesu hudební dominance dechovky a jazzu jsou na koncert potřeba (minimálně) dva: kapela a publikum. a jak vám už asi došlo, tentokrát bylo s publikem něco špatně. a nejen s ním. alexandra palace je jednou z nejmonumentálnějších a největších londýnských venue, co se týče místa na stání. nejenomže palác připomíná nabubřelej veletržák, ale taky se v něm člověk cítí jako v obrovské nádražní hale (tam se ale dostane až poté, co projde přes dvě kontroly, kolem člověka vyřvávajícího z tlampače pokyny a instrukce). proto má spíš tendenci kontrolovat lístky a vývěsní tabule, aby mu náhodou neujel vlak z jiného nástupiště, místo toho aby se plně věnoval předkoncertnímu veselí. pak si vystojí řadu na šatnu, obtočenou kolem malé džungle s patmáctimetrovou palmou, kde se dá dost možná pár dní přežít na banánech a přečkat tak zadarmo do dalšího koncertu (netestováno), aby zjistil, že na chlast se kupují žetony v pokladnách (à la z džungle znova na nádr). pinta za tři a půl libry, no neber to. naštěstí sme pořešili tuto nemilou situaci už v parku před palácem (jako jediní z těch několika tisíc lidí), po východoevropsku.


předskokani the cribs hráli před poloprázdnou halou, páč většina anglánů dala přednost kupování hambáčů a stání v řadě na trička bloc party, která se dají na amazonu koupit o třetinu levněji. my jim popravdě taky nevěnovali moc pozornosti a radši šli do další řady, tentokráte na hajzlíky. prodrat se nazpátek do vzdálenosti optimálních deset metrů od pódia nebyl problém, nastoupili bloc party, ovace a obrovskej obličej keke okekekeho na obrazovce. setlist kombinoval songy z e-p-o-n-y-m-n-í-h-o silent alarm a niternějšího, za alarmem trochu pokulhávajícího alba - a weekend in the city. nicméně bylo celkem jedno, co hrají, páč je dav vždycky odbyl asi desetisekundovým potleskem. taky se moc netančilo, neřvalo, ale spíš natáčelo na mobily. keke okekeke se po pár písničkách snažil publikum nějak povzbudit, neúspěšně. pak prohlásil, že minulou noc v manchesteru to bylo podstatně živější, zase bez úspěchu. pak sem to zkusil já, nic. vrcholem neúčasti bylo kolečko, které se vytvořilo kolem několika pogujících magorů. nejenomže párkrát solidně sejmuli i miniaturní barbíny (koncert byl přístupnej od 14, takže sem tam čněl jako sloup lanovky mezi zakrslou jeseníkovskou klečí boroviček), ale přihlížejícím se to tak líbilo, nebo se tak báli, že se otočili zády k bloc party a sledovali pogo party. kluky na pódiu tím pádem koncert očividně nebavil. já se snažil neznechutit si koncert a radši pozoroval matta tonga při té jeho kanonádě. jestli někdo držel bloc party nad vodou, tak to byl on.


přišel sem hlavně kvůli like eating glass (video nahoře) a málem při ní vypustil duši: ta se moc povedla, to se musí nechat. po ní se bloc party rozloučili, odešli do šatny, publikum zatleskalo (asi dvacet sekund) a rozpačitě se chystalo k odchodu. dost se bloc party divím, že se vůbec znovu vrátili (skoro nikdo je nevytleskával), já bych se na takové publikum z vysoka v. každopádně jejich novej singl flux, kterej zahráli (důvod návratu), byl naprosto skvělej a jestli bude jejich třetí album v tanečním stylu, tak se máme na co těšit. a ty lasery, ty zelený lasery! mít je na pokoji, tak už ani nevycházím ven. flux se zeleným laserama:



takže víťa o nic moc nepřišel a já mám dalších pár hopefully-nevermores: alexandra palace a 14+ koncerty.
photos by ewko©borntosleep