Nightclubbing

Údajně vyhlášenej klub Chinawhite v Soho. Poprvé, co sem musel do klubu v košili a saku, za doprovodu česko-slovenské-polské suity. Snobárna a nevermore. Čtyřhodinová východoevropská kalba po Temži, vzduch vonící mořem, racci a londýnské bariéry, vykalené tanečky, jako vánoční stromeček nasvícenej Londýn, kterej sem znal zatím jen s Projectu zrzavým chvostem zarosteného Toma Hutchinsona. Družba s anglickýma džentlmenama, co trošku přebrali. Po cestě nazpátek Iggy Pop v uličce červených luceren.

Brick Lane

Odpolední výlet do Brick Lane na proslulej blešák. Genius loci tohoto industriálního labyrintu prostupoval každou cihlou a tolik vysmátých a po sobotním clubbingu vysmažených zlatomládežníků by člověk nepotkal ani na koncertě Babyshambles, kdyby nějaké někdy byly. Pro mě zatím top atrakce města a jasnej cíl každého volného nedělního odpoledne. Kde jinde se člověk může v lenivém tempu poposunovat spolu se všema národnostma světa, odhánět jako mouchy kapsáře, kterým se už jakoby mimoděk podařilo rozepnout váš baťoh a pozorovat tu hojnost všemožného harampádí, které by se každý slušný člověk styděl hodit do sousedovic nové popelnice. Ale Londýn očividně zasáhla retrovlna dirty retra a čím víc děr a fleků v ošuntělým hábitu po prababičce, tím víc liber to stojí. Takže sem ve svých hadrech z Mongolska zas po letech trendy, ale kdo ví , co bude in za týden, snad ještě víc děr. Vůně bangladéšské kuchyně mísící se s potem neuvěřitelných existencí, pouliční britské kapely, graffiti, italský design v artových galeriích předělaných z bývalých továren, indie děcka z celého světa na nedělním dojezdu, jako ta pohádka z tisíce a jedné noci, akorát že za dne.

Kolo sem nakonec nekoupil, ani papuče, ani peřinu, ani polštář, ani prostěradlo, ba dokonce ani tabatěrku. Ale zato sem si dovezl 10pomerančů, 10jablek, 8nektarinek a 5banánů za cenu jednoho vlašského oříšku na Oxford Street a hlavně se skvěle bavil.

36 North Row

je moje nová londýnská adresa. A taky novej blog, kterej si nebude zakládat na kvalitě, ani na kvantitě. Aby po mně něco po tom roce života v metropoli zbylo něco, co doufám budu muset před svýma rodičema a dětma a vnoučatama a pravnoučatama úzkostlivě tajit. Kéž by.
Ode dneška bydlím ve svojem (už nyní) hýčkaném jednolůžkovém kutlochu, poprvé po 22letech sám! Adresa hodící se spíše k bankéřskému povolání, než k pečlivému, zakřiknutému studentíkovi z východní Evropy, který dře fazole v tomatové omáčce s chlebem, místo aby vyrazil a Anglánama do studentského klubu na dotované pivo. Ale vysněnej džob tu na člověka čeká na každém druhém rohu, takže help yourself a život na vysoké noze cobydup. Pokoj s výhledem na Oxford Street, takové místní Příkopy, v životě už nebudu bydlet na tak nóbl místě. Pět minut pěšky od Hyde Parku, kde nám dneska kromě veverek zapózovala i liška a pár černých labutí na jezírku. 15minut pěšo ke královně. No prostě maximální spokojenost. Jen škoda toho požárního hlásiče v pokoju.
Každopádně velkej dík Blechoňovi, u kterého sem tři dny luxusně zabivakoval v obývaku a žil si jako král s wifinou. Tož tak bez pointy pro začátek, přece jen sem nemocnej a neměl bych se moc přetěžovat. Du testnout ten hlásič.

Tak doufám, že aspoň někdo to bude semtam číst, ať je tam nějaká ta odezva a ať na mě jako úplně nezapomenete, že. Kotrmelce stejně končí a Respekt je barevnej, tak co.

skoro jako Švehla. North Row, Westminster

Bydlím!