Tony vs. Paul

The Noise Team

třetí noc bez pořádného (víc než čtyřhodinového spánku) a po excesu způsobeném následnou insomnií, kdy sem omylem poslal 3.000kč na cizí účet u čsob (teď už vím, proč tam vydělávají těch padesát, minimálně), sem se rozhodl zavolat na ono číslo. selfridges, ten mnou nenáviděný obchoďák, se totiž rozhodl vybudovat nějakou monstrózní vánoční dekoraci a tak dělníci posledních pár dní makají nonstop 24/7. což je možná pochopitelné, ale jen do té doby, kdy vám začne pod okny hrát orchestr složený z několika sbíječek a vtíravého beep-beep-beep zvuku (jako když couvá velkej náklaďák) většinou mezi první a pátou ranní. a pak znova od pěti ráno do jedné ráno.

a dělníci si v noci taky rádi trošku zanadávají, zazpívají, nebo aspoň z nudy kopnou do ocelových trubek, což díky unikátní ozvěně vyloudí zvuk podobný valící se tsunami, abych nepřeháněl. ale pak mi blechoň řekl o tom čísle. já si ho sehnal a takhle ve čvrtek v noci o půl druhé ráno volám na westminsterskou radnici, kde mě přepojují na záhadný "noise team". jméno, číslo, problém. za hodinu přijiždí britský čtyřicátník a indická třicítka a představují se mi jako "noise team" a já se zase cítím jako v nějakým sci-fi filmu. jde se ke mně na pokoj, kde se pak zpoza zavřeného okna 10minut pozoruje stavba, jakoby tajně. všechno se zapisuje a "noise team" se tváří hrozně zapáleně a účastně. údajně už devadesátá stížnost a manažer stavby pořád hraje leklou rybu.

chcete ten selfridžis zažalovat?
...ehm...ne...stačí, když budou používat ty sbíječky spíš přes den.
ale my bysme je rádi zažalovali. (a přitom na mě ten chlápek spiklenecky mrkne)
aha, tak jo, když nepřestanou. proč ne.
si myslí, že sou velcí a že jako radnice na ně nemůžem.
přesně.
tak nám, jakube, zítra zase zavolejte až budou dělat hluk. rádi zase přijedem.

no co vám budu povídat, moc dobrá tahle služba. a já mam nové kamarády, kteří sou tu pro mě vždycky, když nebudu moct usnout. doufám, že dneska můj "noise team" venku moc nemrzne. příště už je pozvu na čaj, to se tady tak dělá.

self-fucking-ridges ve tři ráno a hejblátka, co dělají beep beep beep, ale strašně nahlas

kdo má ty nadpisy furt vymýšlet...

dalston, promítačka dokumentu o ruských environmentalistech poblíž bajkalu. bývalej průmyslovej objekt předělanej do útulnýho dvoupatrovýho megaobýváku ve stylu pražské ajdy s vlastním interním altánkem a suitou alternativců, u mě vyhrál vymeditovanej dědula s hábitem a dřevěnou pánprstenovskou hůlkou. kouření uvnitř povoleno. prostě takovej luxusní skvot. těch neobsazených se v okolí podle australských sester z hackney nachází spousta. a vzhledem k tomu, že tu nejspíš na léto zůstávám a zarábám, tak vás vyzývám k tomu, abyste se v hojném počtu připojili, a abysme konečně taky nějakej ten prostor obsadili. do skromných začátků můžu přispět blechoňovým nádobím, blechoňovým nábytkem, blechoňovýma dekama a polštářema a blechoňovou největší chloubou - obrovskou nerezovou varnou konvicí. a vlastníma knížkama a čajem a kytarou proti trudnomyslnosti.

ale kdybyste chtěl někdo na léto dojet a pronajmout si se mnou nějakej kamrlík (v nejhorším případě teda budem platit) v hackney, nebo dalstonu, nebo v nějaké podobné karizmatické periférce, tak se ozvěte co nejdřív.

Česka pifo, dobva pifo.

aneb ještě pořád se divíte, proč je tak těžké vysvětlit cizincům, že máme fakt dobré pivo?

Londýn, polskej obchod v Dalstonu. Pragu, tak tu my v Čechách pijem každej den.
No nekup to!
Mongolsko, Ulanbátar, Old Czech Pub. V pozadí pódium s karaoke a podivný mix sv. Václava na koni a obráceného emblému Nike. Kolorit každé správné tradiční české hospody.

Primrose Hill

jestli ještě pořád věříte těm fámám o hnusným anglický počasí, tak já už teda nevím co s vama. let the pictures talk!
sumasumárum propršených dní za dva měsíce: 2

(No) Dancer in the Dark

myslim, že už sme se párkrát shodli na tom, že psát recenze koncertů je blbost. že by se mělo po koncertě říct maximálně jedno dvě slova typu: dobrý to bylo (tři sou maximum), nebo: hm, nic moc hele, nebo: fenomenální (pokud chodíte do akráče), nebo: kulervoucí (pokud si ještě pamatujete kotrmelce). kdo se na tom s nikým neshodl, ať se zeptá radima, ten mu to vysvětlí. jde totiž o velice intimní a subjektivní záležitost, která je tak delikátní, že by si ji měl každej schovat pro sebe a nenechat si ji ukradnout elektronickou texturou nebo mluveným slovem, jako se kradou duše indiánů stisknutím spouště bratrovy zrcadlovky. prostě interní záležitost.

ale tak mně to nedá. zase sem vypil ten záludnej zelenej čaj a ne a ne oko zamhouřit. když o tom tak přemýšlím, byl to zvláštní koncert. jako support se představila tuším že finská dvojička islaja (foto č. 3) s charizmatickou zpěvačkou a multiinstrumentalistkou a klukem za basou. ona byla nádherná, se sametovým hlasem a se seversky sentimentálně-maniakálním uhrančivým pohledem, on jen brnkal na basu a tvářil se důležitě a vůbec vypadal, že ho to hraní bolí. házel na publikum tak bolestný pohledy, že to až bolelo. ale nějak tu tryznu ustál a my se mohli soustředit na toho severskýho skřítka, co střídal píšťalky s mlýnkama a mušle s dřívkama, až zahalil svým všestranným projevem celej sál do takovýho tajemna a bázlivosti (jestli to slovo existuje), že lidi vůbec netušili, jak na takovou hudbu reagovat, a tak jenom zkoprněle poslouchali. což bylo dobře, páč si předtím šuškali. každopádně mě zase začala hlodat v hlavě myšlenka, jestli dnes stačí posbírat pár hraček, co vydávají srandovní zvuky (nebo igeliťák, jak nám ukázali bří orffové), a mít sametovej hlas a lunatickej kukuč a odvážit se vystoupit před publikem. nebo je v tom něco víc, nebo ještě míň? ale tím nechci říct, že se mi to nelíbilo, nebo že by nebyli dobří (ten kluk teda dobrej nebyl). jen si říkám: co se stane s nástrojema? nezredukujou se postupně na hračky a čudlítka, kterýma se jenom točí a která přitom vydávají lepší a zajímavější zvuky než oposlouchaná whaa whaa kytara? stojí ještě někdo o riffy, co se budou příští generace učit nazpaměť jako my metaliku a stárvej tu hevn? tak se nad tím prosímvás zamyslete.

jinak na první fotce můžete vidět bedňáka s hlavou jako housenka, ze kterého šel strach a možná i z toho důvodu se pauza před animal collective vyplnila napětím a očekáváníma.

o koncertu řeknu tohle: moc dobrý, ale hlavně zvláštní.
ale bylo na tom ještě něco víc, pocit, jakej už sem dlouho nezažil. jako bych byl na prvním koncertě happy mondays ve factory, nebo na prvním z koncertů sex pistols (asi se poslední dobou dívám moc často na 24hour party people), prostě sem se cítil, že právě v ten moment se něco děje a děje se to se všema kolem mě. totální fascinace hudbou, oněmění, neschopnost nějak smysluplně tančit, spíš se jen tak škubat do těch jejich fragmentovaných a jakoby nedokončených melodií. a do toho ty psychedelický světla, absolutní a definitivní výsměch kytarové hudbě (ikdyž oni kytaru používají, ale spíš jako takový dláto, prostředek, jak se od ní ještě více odpoutat). apokalypsa a znovuzrození zároveň, útok na každej pór veškerých lidských smyslů, trans. a lidi netančili, asi nemohli (foto č. 4), nebo nevím. bylo to fakt divný, děsivý a návykový a z jiného světa. kosmická hudba, co pronikne až do morku kosti, zamrazí, poblouzní, zakrouží uvnitř těla a zase se vytratí, tak nějak bych to řekl. teď už snad víte, proč se má jednoduše říkat: dobrý.

Canary Wharf - Futuráma bývalých doků

Greenwich and the Blue Blue Sky

nedělní dopolední vyjížďka do grenidž, do míst, kde si ještě pořád můžete nastavit přesný čas (ale to je relativní) na svojich digitálkách. prosluněný anglický park v celé své kráse a blechoň už zase potkává indy na stejné stezce, jako obvykle. skoro hmatatelná esence britského venkova na okraji druhé zóny metra ho fascinuje ještě víc. černý, žlutý a bílý děcka se prohánějí na koloběžkách jako v reklamě na beneton. v žaludku se usazuje teploučké pečivo se steakem uvnitř, tentokráte bez kosti. nedaleko nultého poledníku, kde se můžete rozkročit a stanout jednou nohou na západní a druhou na východní pomyslné polokouli (pokud se vám podaří vytlačit toho tlusťocha s foťákem před váma), kotví jachty a taky futuristický skvost londýna canary wharf. místní kostel spravuje nejmenovaný magistr, který si před svůj univerzitní titul ještě nezapomene připsat bsc, aby v tom jeho vzdělňání bylo jako jasno, jako na dnešním modravém nebi. nadzemkou k blechoňovi za paní domácí a panem domácím, ale až po pomerančové cole v parku, a taky za jejich psem, kterej naštěstí blechoňův, nyní už bývalej tepich, nepochcal...(ikdyž o tom určitě přemýšlel a kdyby byl poblíž ondřej, tak ho určitě projistotu přiváže z balkonu za vodítko a na trávu metr pod něj nachystá mističku s pitíčkem, kdyby měl náhodou pejsánek žížu). nebojte se o mě, už du spat.

HALLOWEEN