Greenwich and the Blue Blue Sky

nedělní dopolední vyjížďka do grenidž, do míst, kde si ještě pořád můžete nastavit přesný čas (ale to je relativní) na svojich digitálkách. prosluněný anglický park v celé své kráse a blechoň už zase potkává indy na stejné stezce, jako obvykle. skoro hmatatelná esence britského venkova na okraji druhé zóny metra ho fascinuje ještě víc. černý, žlutý a bílý děcka se prohánějí na koloběžkách jako v reklamě na beneton. v žaludku se usazuje teploučké pečivo se steakem uvnitř, tentokráte bez kosti. nedaleko nultého poledníku, kde se můžete rozkročit a stanout jednou nohou na západní a druhou na východní pomyslné polokouli (pokud se vám podaří vytlačit toho tlusťocha s foťákem před váma), kotví jachty a taky futuristický skvost londýna canary wharf. místní kostel spravuje nejmenovaný magistr, který si před svůj univerzitní titul ještě nezapomene připsat bsc, aby v tom jeho vzdělňání bylo jako jasno, jako na dnešním modravém nebi. nadzemkou k blechoňovi za paní domácí a panem domácím, ale až po pomerančové cole v parku, a taky za jejich psem, kterej naštěstí blechoňův, nyní už bývalej tepich, nepochcal...(ikdyž o tom určitě přemýšlel a kdyby byl poblíž ondřej, tak ho určitě projistotu přiváže z balkonu za vodítko a na trávu metr pod něj nachystá mističku s pitíčkem, kdyby měl náhodou pejsánek žížu). nebojte se o mě, už du spat.