(No) Dancer in the Dark

myslim, že už sme se párkrát shodli na tom, že psát recenze koncertů je blbost. že by se mělo po koncertě říct maximálně jedno dvě slova typu: dobrý to bylo (tři sou maximum), nebo: hm, nic moc hele, nebo: fenomenální (pokud chodíte do akráče), nebo: kulervoucí (pokud si ještě pamatujete kotrmelce). kdo se na tom s nikým neshodl, ať se zeptá radima, ten mu to vysvětlí. jde totiž o velice intimní a subjektivní záležitost, která je tak delikátní, že by si ji měl každej schovat pro sebe a nenechat si ji ukradnout elektronickou texturou nebo mluveným slovem, jako se kradou duše indiánů stisknutím spouště bratrovy zrcadlovky. prostě interní záležitost.

ale tak mně to nedá. zase sem vypil ten záludnej zelenej čaj a ne a ne oko zamhouřit. když o tom tak přemýšlím, byl to zvláštní koncert. jako support se představila tuším že finská dvojička islaja (foto č. 3) s charizmatickou zpěvačkou a multiinstrumentalistkou a klukem za basou. ona byla nádherná, se sametovým hlasem a se seversky sentimentálně-maniakálním uhrančivým pohledem, on jen brnkal na basu a tvářil se důležitě a vůbec vypadal, že ho to hraní bolí. házel na publikum tak bolestný pohledy, že to až bolelo. ale nějak tu tryznu ustál a my se mohli soustředit na toho severskýho skřítka, co střídal píšťalky s mlýnkama a mušle s dřívkama, až zahalil svým všestranným projevem celej sál do takovýho tajemna a bázlivosti (jestli to slovo existuje), že lidi vůbec netušili, jak na takovou hudbu reagovat, a tak jenom zkoprněle poslouchali. což bylo dobře, páč si předtím šuškali. každopádně mě zase začala hlodat v hlavě myšlenka, jestli dnes stačí posbírat pár hraček, co vydávají srandovní zvuky (nebo igeliťák, jak nám ukázali bří orffové), a mít sametovej hlas a lunatickej kukuč a odvážit se vystoupit před publikem. nebo je v tom něco víc, nebo ještě míň? ale tím nechci říct, že se mi to nelíbilo, nebo že by nebyli dobří (ten kluk teda dobrej nebyl). jen si říkám: co se stane s nástrojema? nezredukujou se postupně na hračky a čudlítka, kterýma se jenom točí a která přitom vydávají lepší a zajímavější zvuky než oposlouchaná whaa whaa kytara? stojí ještě někdo o riffy, co se budou příští generace učit nazpaměť jako my metaliku a stárvej tu hevn? tak se nad tím prosímvás zamyslete.

jinak na první fotce můžete vidět bedňáka s hlavou jako housenka, ze kterého šel strach a možná i z toho důvodu se pauza před animal collective vyplnila napětím a očekáváníma.

o koncertu řeknu tohle: moc dobrý, ale hlavně zvláštní.
ale bylo na tom ještě něco víc, pocit, jakej už sem dlouho nezažil. jako bych byl na prvním koncertě happy mondays ve factory, nebo na prvním z koncertů sex pistols (asi se poslední dobou dívám moc často na 24hour party people), prostě sem se cítil, že právě v ten moment se něco děje a děje se to se všema kolem mě. totální fascinace hudbou, oněmění, neschopnost nějak smysluplně tančit, spíš se jen tak škubat do těch jejich fragmentovaných a jakoby nedokončených melodií. a do toho ty psychedelický světla, absolutní a definitivní výsměch kytarové hudbě (ikdyž oni kytaru používají, ale spíš jako takový dláto, prostředek, jak se od ní ještě více odpoutat). apokalypsa a znovuzrození zároveň, útok na každej pór veškerých lidských smyslů, trans. a lidi netančili, asi nemohli (foto č. 4), nebo nevím. bylo to fakt divný, děsivý a návykový a z jiného světa. kosmická hudba, co pronikne až do morku kosti, zamrazí, poblouzní, zakrouží uvnitř těla a zase se vytratí, tak nějak bych to řekl. teď už snad víte, proč se má jednoduše říkat: dobrý.